...Ukrajina, vandr městem, rovinou, vesnicí i horami....

19. července 2012 v 22:37 | Babuna |  ...zápisník z cest ...

Vandr po Ukrajině den po dni....


Den první, sobota 2:10 ráno, Ostrava hlavní nádraží 30.6. 2012...

Vlak se jménem Šírava přijíždí ke druhému nástupišti na čas. Z okna na nás mává kamarád Bezďák, který nám obratně až z Prahy drží místa. Trochu jsem zneklidnila po hlášení o zpoždění dvou mezinárodních vlaků z Vídně a Budapešti... hlásili 120minut, zpoždění by znamenalo, že bychom nestili vlak v Katovicích. po příjezdu do Bohumína se bohužel mé neblahé tušení potvrzuje a nabíráme více než 2 hodinové zpoždění. Vlak odstavují na boční kolej tak si ani nemůžeme zajít na perón ,průvodčí hovoří jen polsky pořádně nic neví a Bezďák otvírá svačinu a je nervózní, protože si nemůže jít zapálit. Když konečně přijíždí vlak, který se k nám má připojit společně s vlakem Sliesia, který má cestu až do Krakowa, až pozdě jsme se dozvěděli, že jsme mohli jet jiným vlakem a vše bychom stihli ovšem informace trochu scházeli, byť jsme se ptali (pro podobné nadšence, kteří by náhodou chtěli jet do Krakova - vlak Silesia má i vozy normální ne jen lehátkové a je nutné si na tom trvat! nenechat ze sebe dělat vola).

Když se vlak v Bohumíně konečně pohnul svítalo. Zpoždění, které jsme nabrali znamenalo značné změny, polský štiplístek nás vyvedl z omylu, že vlak v 6:27 nejede a že jede ten v pul deváté..no co se dalo dělat nějak to dopadne. Vlak jede hrozně pomalu, trať nejspíš pamatuje druhou válku. Píše se 6:20 když konečně zastavujeme v Katovicích. Nádraží vypadá jak po bombardování a všude je šílený zmatek, pro našince přidávám upozornění, že nástupiště jsou napsaná na žlutých plakátech s odjezdy vlaků v pravo na konci řádku a opravdu tak jezdí (občas). Paní v okýnku u kasy nám řekla, že vlak ani v 8:30 nejede - tuto hlášku jsme ten den slyšeli ještě 4x ... zlaté ČD... Čas trávíme v místním parku, kde se snažíme uniknout stále většímu horku. Když nám konečně přijíždí vlak, který jede naštěstí až do Přemyšlu kam mám namířeno je 10:30. Vagóny pamatují již lecos, klimatizaci už dávno ne a záchodky vodu neviděly taky dlouho. Stojíme v uličce jednou nohou na podlážce dveří a pot z nás jen leje.


Vlak se pomalu, jako had kroutí směr Krakov - Přemyšl ... . Vlakem pořád někdo i přes to, že byl narvanej až po strop, Poláci, nevím působilo to tak na mě, jsou velmi často v podnapilém stavu... .Průvodčí nám s úsměvem zděluje, že v Krakově musíme přeběhnout na začátek vlaku, že tento vagón dále nejede. Když konečně vidím ceduli Krakov, těším se až se projdu, přebíháme na začátek vlaku a z potěšením zjišťujeme, že vlak zde bude půl hodiny stát. Petr, proto odbíhá rychle pro něco k jídlu. Když se konečně vrací nese tři krásné zatočené kulaté preclíky. Hladově a vděčně se do nich zakusujeme. Vagón, do kterého jsme přestoupili je již modernější, ovšem opět Poláci nepochopili, že klimatizace funguje jen v případě, že jsou zavřená okna (zde mi konečně docvaklo proč ti naši průvodčí zamykají okna ve vlací směrem do/z Polska hehe)... tudíž je zde vdero k padnutí. Jedním z mála poziv je, že na WC teče voda a chodbička, na které sedíme je trochu větší. Vlak se pomalu uvolňuje tak se nám daří i sednou si na sedadla, ty jsou, ale tak kousavé, že se raději sedám zase na zem. Petr i Bezďák spí. Po očku hlídám batohy, přece jen se v polských vlacích krade, občas se mi podaří i usnout.Po nekonečných 8mi hodinách vlak konečně zastavuje v Přemyšlu, na hodinách je 18:40.

Vystupujeme z vlaku, Petr se snaží vyřídit reklamaci na propadlé místenky, paní mu sděluje, že se má dostavit za hodinu. Musíme doplnit zásoby a tak odcházíme směr supermarket (všichni dokupujeme jídlo, Bezďák navíc cigarety a protože to by nebyl Petr, aby mu něčo nespadlo do oka, nuně navštěvujeme i místní lékárnu). Potom co jsme doplnily zásoby odcházíme směr místní autobusové cosi (nejspíš to mělo být nádraží :)) a zjišťujeme odjezd autobusů na hraniční přechod PL/UA. S potěšením zjišťujeme, že první jede v 7 hodin a další co půl hodiny a vyrážíme dořešit reklamace a pak přes město hledat noclech. Podvečerní Přemyšl by jistě vypadal víc kouzelně kdyby nebylo takové vedro, usilovně šlapeme do kopce nad město, je odtud nádherý výhled. Dohodnem se, že za vesnicí Zielonka přespíme, původně byl v plánu až fort Helicha, ovšem vyčerpání z cesty je příliž velké, proto uleháme na louce skryti malou skupinkou stromů. Noc je jasná, nad ránem padá rosa...


Den druhý, neděle cca 4:30, louka kdesi v Polsku, 1.7. 2012...

Probouzí mě podivný šramot a vrčení. V polospánku vidím jakési dva ,,psy,, jak se rvou asi 8m od místa kde spíme, dost jsem se lekla což vzbudilo Petra. Po tom co jsme se oba trochu probudili, zjišťujeme, že ti ,,psi,, jsou dvě lišky co se perou o úlovek. Lišáci nás zmerčili a dali se na útěk, škoda mohla to být hezká fotka. Opět na chvíli usínám, když jsem se asi za hodnu vzbudila, koukám směrem k místu kde spí Bezďák a co nevidím, další lišák, kouká na Bezďáka a nevěří nejspíš vlastním očím :), Bezďáka nějaká civějící liška nebere a spí jak zařezanej :). V půl sedmé vstáváme, následuje snídaně, balení a cesta na autobus. Procházíme spící vesnicí dolů do města, kde právě probíhá mše. Tichým podchodem procházíme na autobusové nádraží, kde zrovna stojí nacpaná maršutka, která bude mít zanedlouho namířeno na státní hranici. Dodnes nevím jak se nám do ní podařilo nastoupit. V autobuse, co má dobré časy již dlouho zasebou, se tísní dost lidí, kteří byli v Polsku nakoupit to co na Ukrajině není k dostání a vezou svůj úlovek na trh nejspíš do Lvova. Z autobusu po zádech vypadávám u hraničního přechodu Medika a hlavou se mi honí kde jaké myšlenky, celní kontrolu si matně pamatuji z dob dětství a vysoký plot s ostnatým drátem mi na veselosti nepřidává.


Nahazujeme batohy na záda, vedro už je zase k padnutí. Okolo nás poletují havrani, trochu nezvyk pro našince, který je na tyto opeřence zvyklý spíše v zimě. Hranice je kupodivu téměř liduprázdná. Spolucestující z autobusu až neuvěřitelně rychle vyráží směrem k odbavení (na to jak nemohoucně se tvářili po cestě mě to až vyděsilo :) ). Kontrola na hranici (jak Polské tak Ukrajinské) proběhla rychle. V tomto momentě už jen z obtížemi louskám azbuku a vzpomínám co jsem se to naučila ve vlaku (ve vlaku do přemyšlu jsem si krátila čas tím, že jsem se učila azbuku čtením cedulek :)).

Ihned za hranicí se nám vnucuje místní taxikář, Petr ho rázně odmítne a upalujeme na maršutku, nesmíme zapomenout přehodit čas je o hodnu víc. V autobusové stanici kupujeme lístky do Lvova a nedlouho na to nastupujeme do vyhřátého žlutého autobusu. Jako všechna vozidla zde má již lepší časy zasebou. Silnice na Ukrajině jsou prostě rovně jen nahoru a dolů, podél cest se pasou na volno krávy, kozy a koně. Domečky jsou skromné, malé, zahrádky zařízené spíše prakticky na pěstování zeleniny a ovoce než na rekreaci jak je zbykem u nás a nesmí chybět rybníček ... nikoli okrasný ovšem pro vodní ptactvo. Koukám z okna na neznámou krajinu a snažím se při každém výmolu nespadnou ze sedačky. Petr i Bezďák spí. Do Lvova jsme dorazili ve 12:30 místního času. Kráčíme směrem ke krásnému nádraží, které je ze stejné projektantské dílny jako nádraží Pražské, ovšem tohle dopadlo o poznání lépe, je krásně opravené. Ukrajinská nádraží jsou všechna doslova výstavní - mramor, křišťál, čisto. Zjišťujeme, že vlak na Zborov nám odjíždí v 16:35. Batohy ukládáme do úschovny (zacelých 2.50 Hř) a jdeme se podívat do města.
Procházíme kolem tramvají a hospůdek v přednádraří k velké hale z nápisem Bazar. Petr se potutelně usmívá a hlásí, že si mám vytáhnout foťák, že něco zažiju. Ihned na začátku mě překvapí prodavačka v pekařství sdělením, že koláček na který jsem měla zálusk už by mi nechutnal, že je starý (ze včera), u nás by mi ho pradali a ještě se tvářili jako, že nic... :). procházíme v zástupu úzkých přeplněných uliček dále do davu na tržišti. Od někud z dáli přibývá podivný zápach, zápach masa. Podívná podívaná se předemnou otevírá o chvíli později - na půltech se tyčí hromady sirového masa a vnitřností, sýrů a mléka ... nikde ani památky po chlaďácích - ty co tam byly hřály, tudíž nejspš nefugovaly a všude mouchy, je 38stupňů ... ani nemám odvahu to fotit... . Další část už je o něco hezčí, prodávají tu zeleninu a ovoce. Vycházíme z tržiště do malého parčíku u velkého novogotického kostela. Kostel ještě z větší části pamatuje válku.


Lvov procházíme celkem rychle, je zde část uzavřená, kvůli fotbalovému mistrovství a to i muzeum, proto prozkoumáme místní trhy, kde je i pro našince poněkud draho a vyrážíme zpět k nádraží, tedy máme v plánu to vzít přes obchodní centrum. Nakupujeme opět potraviny (Bezďák zase cigarety :) jsou tu levné tak je v sedmém nebi). Vyzvedli jsme si batohy a přesunuli jsme se na 5té nástupiště. Hala nádraží je téměř totožná s tou Pražskou. Prohlížím si vlaky, jsou oproti našim velké, hlučné a poněkud postarší. V 16:30 přijíždí vlak, všichni jsme zůstali v šoku z toho jak se tam místní cpali ani nenechali lidi vystoupi, vlaky jsou hrozně vysoké, měla jsem docela problém se tam vydrápat. Interiér vlaku je strohý, koženkové sedačky, špinavá okna, v každém voze tlačítko na zavolání policie a záchod ten jsem raději ani nehledala :).


Cesta do Zborova trvala něco přes 2 hodiny (vzdálenost cca 60km), vlak jede pomalu, při každém rozjezdu i zastavení vydává podivné zvuky. Ve Zborově vystupujeme jediní, je podvečer, jsme unavení a místo v nás všech vyvolává zvláštní pocity. Je půl sedmé večer. Vycházíme před budovu nádraží a ejhle pumpa, rychlá zkouška funkčnosti odhalila i tekoucí vodu, hurá koupel :). Okamžitě odhazuji batoh, hledám ručník a čisté prádlo, kluci shazují svršky a byť je voda ledová nikdo koupelí nepohrdne. Po vydatném osvěžení popocházíme dál, v mísní trafice (či jak by se to dalo nazvat) doplňujeme vodu (kluci si dávají pivo) a také zjišťujeme, že nám jede zanedlouho maršutka :). Tu s chutí využíváme na další zastávce. Překvapuje mě ochota místních se bavit a poradit. Při čekání na maršutku se k nám přifařil podivný človíček, který na sebe prozradil, že v srpnu 1968 byl s tankem v Ostravě... . ... Maršutka násvyhodila na začátku Zborova, je to malé městečko, středem vede kostková cesta co pamatuje císaře pána (nebo cara :)) a prakticky se tu zastavil čas. Obchody tu mají narozdíl od nás na každém rohu a fungují snad pořád, svátky nesvátky.

Dnešní nocleh je naplánován na Zborovském bojišti. Šeří se, hovada a muchničky žerou jak praštěný. Za vesničkou Pohribtsi na poli rozděláváme spaní. Před zalehnutím ještě vaříme čaj a večeříme. Noc je opět jasná, teplá (samé muchničky a komáři) a ráno padla rosa...


Den třetí, ponděl 2.7. 2012, Zborovské bojiště 95 let od osudové bitvy U Zborova... 7:00 místního času...

V noci jasně svítil měsíc a bylo nezvykle brzo ráno světlo.. no jo východ i dny jsou zde dlouhé.... Vstáváme časně, hmyz ještě nežere, což je fajn. Vaříme čaj a snídáme. Dnes nás čeká návštěva mohyly padlých v obci Kalynivka. Petr honem odbíhá do křoví :), skáče jako zajíc a vrčí, že je ta tráva mokrá. Bezďák si dává jednu cigaretku ku snídani. Za chvíli máme zbaleno. po prašné poloasfaltové cestě se ubíráme pomalým tempem směrem ke místu činu. Vypadá to zase na velký hic . Během cesty hledáme vhodné kvíti na skromnou kytici, kterou chceme položit k mohyle. Petr veze prsť z místa narození jednoho ze zde pohřbených, příbuzného Josefa Adamuse. Kytička, kterou jsme natrhali se kládala z vlčích máků, chrpy a kopretin - trikolóra. Přemýšlíme, či snad nebudeme u památníku sami. V zápětí nás míjí dva modré autobusy, které mají policejní doprovod... hle ono se tam asi něco bude dít... Po příchodu do centra vesnice, vytahujeme vlajku - chyba v tom momentě se na nás totiž vrhli novináři - ukrajinští. Vedle se chystá sanitka, občerstvení, ruská vojenská kapela, ukajinští výsadkáři a prý dorazí i ministr obrany náš... ale kuš.


Přesunuli jsme se na místní hřbitov, za chvíli dorazila i paní, česky pozdravila a dala se s námi do řeči. Najednou se dozvídáme, že zde bude mše, ministr obrany Alexander Vondra a dva autobusy z obce legioářské. Všichni s hrozně diví co tam děláme a jakto, že jsme dojeli sami. Pietní akt byl krásný, těsně před tím než Petr vysypal prsť odchytl si jej reportér z ČT a natočili moc hezkou reportáž. Nehledím na tlačenici, snažím se dostat do předu a fotit. Nad davem lidí vlake Česká vlajka... ze slovenska nepřijel nikdo... . Byli jsme představeni ministrovi a dostalo se nám pozvání na oběd a let domů vládním letadlem. Let jsme odmítli neb nás čekal ještě zbytek týdne ale oběd a dopravu do Tarnopole jsme využili. Raut mile překvapil - kaviár, spousta ryb, boršť, maso, ovoce a další dobroty. Ve večerních hodinách se dostáváme do Tarnopole. Se zděšeím zjišťujeme, že ve směru kam se chceme dostat snad nic nejede. Padá rozhodnutí o přesunu do vesničky Kozová.
Autobus zastavil, vystupujeme, prach pomalu usedá a my s hrůzou žjišťujeme, že do větší pr.... jsme se snad ani dostat nemohli. Uprostřed návsi se válí slepice, opelichaná kočka a asi tři psi, ale obchod tu mají, kupujeme zásoby a hurá hledat nádraží. Procházíme vesničkou, domečky jsou pořád stejné, malé skromné. Nádraží je uklizené, upravené a mají zde pumpu - hurá koupel a máme i podložku pod nohy :). Ovšem když došlo na toalety mno ani raději nepopisovat... :) Válečná porada - jede jen jeden vlak ve 22:30 a nebo až v 10 ráno a jen do Chodorivu - což je asi jen polovina cesty do Ivano-Frankovska, padlo tedy rozhodnutí jet přes noc a vyspat se ve vlaku. Noční vlak byl úplně prázdný, cesta do Chodorivu je až na pravidelné mlácení podvozku soupravy při rozjezdech a brždění klidná, pro našince bylo i překvapení příjezdu o 15 minut dříve než psal jízdní řád a také to, že za celých 3,5 h (80km) nepřišel průvodčí.



Den čtvrtý úterý 3. 7. 2012, 2:00 ráno, Chodorivské nádraží - lavička

Z Chodorivu nám jel vlak do Ivano-Frankovska (Stanislav) v 5:00 ráno. Spíme na lavičkách venku, v obalech na spacáky. Přišl k nám pes, malý zablešený, ale měl hezký pohled. Lehl si k nám pod nohy a hlídal, v momentě kdy někdo na nádraží přišel zaštěkal :). Zvoní budík, balíme se a pes odchází, sám od sebe :) byl fajn:). Vlak přijíždí na čas, je prázdný. Sedačky jsou dřevěné a kravál dělá stejný, jako všechny:). Sedáme a snídáme. Vlak se pomalu plní tak se z horizontální polohy přesouvám do vertikální :) a spím dál. V Ivano-Frankovsku se všichni poněkud překvapeně budíme a zjišťujeme, že ani nevíme kdy do vlaku nastoupilo tolik lidí - ale nic se nestratilo, což je pro našince dalším překvapení. V 8:50 vystupujeme na nádraží, procházíme do hlavní budoby, opět krásná a ten lustr :). Naše kroky míří ospale k autobusům. Autobus do Jasině jede za pět minut, hurá - noční přesun se vyplatil :). Autobus cestu 110km zvládl celkem rychle :), zanedlouho se za okny rýsují stále větší hory. Cesta se čím dál více klikatí a zakousává do hoských údolí a průsmyků. Ze zasyčením autobus zastavuje v Jasini, vystupujeme, jsme v nejvýchodnější obci 1. Československé republiky. Přecházíme cestu, že si sednem do místní hospůdky. Dáváme si pivo (teda, kluci) já Bier Mix což je naprosto super věc :), později přichází i hlad, tudíž si dáváme oběd - šašliky, saláty, polévku :) dobrota.


Je poledne, platíme a odcházíme, chtěli jsme jet autobusem, ovšem Bezďák nemohl bez cigaret být a autobus nám pláchl, proto nezbývá nic jiného než vyrazit do Čorné Tisy pěšky. Slunce peče a rozpálený zaprášený asfalt se táhne do dálky. Využíváme každého kousku stínu a snažíme se stopovat. Snaha se nám vyplácí - zastavuje Ford Tranzit, že ale jede jen kousek - nevadí, každý ušetřený km v tom hicu je jak dar :). První nastupuje Petr - únava se podepisuje, neodhadl výšku a nabral nohou hranu auta, padá a skučí bolestí. Nějak nastupujeme, řidič nás odvezl o 4 km nahoru, ušetřil nám spoustu sil. Vystupujeme z auta a pokračujeme dál podél řeky Tisy vesnicí. Máme v plánu někde na chvili zalehnout a dospat se. Silnice se stále více mění v prašnou polňačku a nad hřebenem Čorné Klevy se kupí bouřka. Kráčíme mlčky dál, když v tom se po pravé strany vynořila hospůdka, které velmi rádi využíváme. Petrova noha natéká, původní plán přejít hřeben Čorné Klevy se pomalu hroutí.


Přecházíme proto provazový most na druhý břeh řeky na malou pláž, hodlám se okoupat a ospočinout si. Na břehu nás objevily děti a zvědavě se přily podívat, po chvily odběhly a přišla jejich maminka a ukázala nám lepší místo na spaní :). Utábořili jsme se proto na fotbalovém hřišti, udělali jsme čaj a posvačili. Vzhledem k tomu, že Petrova noha začínala hrát barvami, změnili jsme plány následovně - projdem údolí podél řeky Tisy k prameni, vyškrábem se na hřeben a přes hřebeny spadnem do Usti Čorné - opět to dopadlo jinak - člověk míní, život mění. Slunce začíná zapadat a zmizela i bouřka, která nám celé odpoledne hrozila. Brodíme řeku a přes pastviny procházíme na prašnou cestu. Asi po dvou km se vedle cesty objevil krásný turistický přístřešek a hezký palouk. Rozbalujem tedy spaní, chystáme jídlo a čaj a pácháme hygienu :). Pořád jsme v domění, že jsme u toho zprávného ramene řeky. Noc je klidná, únava udělala své tak spíme jak miminka.


Den pátý, středa 4.7. 2012, podél řeky, do kopců až k horskému plesu...

Je půl šesté ráno, za hlavou slyším podivný šramot. Kouknu tedy rozespale a kuk veverka - není se čemu divit spala jsem na pytlíku s müsli :). Otočím se na druhý bok a spím dál asi hodinu na to nás probudilo stádo krav. Pastevci je hnali podél řeky nahoru do hor. Balíme spaní, snídáme a hurá dál. Cesta podel řeky je klikatá a místy je vidět, že si jarní deště a tání vybrali svou daň. Objevuje se první stoupání, cesta zvolna přechází v potok a zase v cestu. Na slunci se vyhřivají zmije, nic příjemného. Statečně, pořád v doměmní, že jdeme dobře, šlapeme dál. Asi po 7 km se nad horou v levo začínají kupit mračna - nic dobrého z toho nečiší tak akorát bouřka. Cesta stoupá strmě vzhůru lesem, po dvou km se otevírá pohled na horskou louku a opuštenou pasteveckou osadu - tu už něco nehraje žádná tu podle mapy být něměla. Petr se proto ptá pastevce kde jsme - a podezdření se potvrzuje jdeme špatně, nakonec se ovšem ukázalo, že až tak špatně jsme nešli a nakonec to bylo dobře:). Pán s úsměvěm prohlásil, že kopec v levo je Dragobrad (v tuto chvíli málem Bezďák omdlel :) - vybavily se mu vzpomínky :)) a že musíme kolmo na sedlo Velký Kotel. Kousek dál v kopci jsme ze strachu z blížící se bouřky postavili bivak a poobědvali.

Z křoví se najednou vynořila kráva - byla zvědavá, ochutnala nám vše co zbylo v ešusech a zase pomalu odešla :). Bouřka začala mize - ha že by jsme nezmokli ? :). Padl rozkaz - balit a odchod. Drápeme se tedy do kopce - někteří počtyřech, v zádech nám hřmí bouřka a na cestičce nechal pozdrav medvěd. Tokik sprostých slov kolik padlo při tomhle výstupu už jsem neřekla dlouho. Konečně se země začíná rovna - hurá hřeben Velkého Kotle. Bouřka opravdu mizí - větr ji odhání jiným směrem. Dáváme pohanským bohům obětiny jako dík, že stáli při nás. Naše další cesta vede po prašné (jiné tu ani nejsou) cestě vyjeté Kamazem a značené červenou turistickou značkou k horskému plesu lesknoucímu se v dáli. Slunce zapadlo za hřeben. Vedle cesty se pase polodivoké stádo koní. Asi po hodině přicházíme k horskému plesu, kde již táboří další lidé. Stavíme bivak a doslova padáme únavou. Noc je jasná, teplá, je úplněk....




Den šestý, čtvrtek 5.7. 2012, údolím skázy na korbě Uazu...

Vstáváme časně. Z východního řebene žene bača stádo oveček k ranímu osvěžení v jezírku. Zvonečky, které mají ovce na krku krásně zvoní. Balíme, snídáme a sháníme vodu, zde už musíme desinfikovat. V devět hodin vyrážíme zpět na hřeben a pokračujeme v cestě. Výhled je naprosto perfektní, holé pláně, stáda divokých koní, poměnkově modrá obloha a nikde nikdo. Když v tom se z oblaku prachu vynořilo nákladní auto, zastavilo a pánové se dali do řeči. Ihned se nabídli, že nás svezou jak pojedou zpět. Severními hřebeny se začaly opět kupit mraky, tentokráte vypadaly ještě hrozivěji. Bouřka nám nakonec překazila plány v podobě pokusu svézt se na korbě náklaďáku. Déšť nás zahnal do údolí těsně před příjezdem auta. Cesta po které jsme šli ovšem najednou zmizela na dvorku polorozpadlé salaše, majitel nám poradil kudy dál. Vyškrábali jsme se do sedla, kde vedla traktorová cesta. Lesní cesta zprvu pozvolna později velmi z prudka klesala do údolí. Po hodině sestupu a vyvrknutém kotníku později se konečně otevřelo údolí, údolí skázy.



Údolím říčky se prohnala v roce 2009 velká povodeň, z 25 stojících domů zzůstal jediný, po cestě ani památky. Opět proto brodíme. Asi po jednom km se konečně objevuje pozůstatek po cestě i tak velmi často brodíme již celkem velkou řeku. Asi po 5 km přicházíme konečně blíž k vesnici, objevují se první domy. Zastavujeme se u turistického altáknu s myšlenkou, že zde přespíme, když v tom se z poza rohu vynoří modré auto, zastaví a osádka vystoupí a kontroluje zadní kolo. Nejstarší muž nás zmerčí a poprosí Bezďáka jestli nemá oheň a zeptá se co, že tam děláme. Slovo dalo slovo a najednou sedíme na korbě modrého náklaďáčku a řítíme se vstříc údolí. Naši zachránci nás vzali o 10km dál, pohostili nás a poradili kde přespat. Pro dnešní noc vybíráme rovnou plošinku kousek nad vesnicí skrytou v křoví, spíme trvdě :).




Den sedmý 6.7. 2012, pátek, nejdedoucí autobus, první déšť a alergie...

Ráno, žerou komáři. Snídáme a hurá dál. Petr hledá ve svahu pozůstatky opevnění Arpadovy linie. Scházíme na cestu a pokračujeme na Usť Čornou, Pert vzpomíná jak tudy jel před 14ti lety vlakem ... po něm tu není ani památky jen široké koryto řeky. Vedle cesty se najednou objevil bunkřík, teda spíš to co po něm zbylo. V poledne přicházíme do centra Usti Čorné. Nohy mi ovšem otíkají a bolí - tudíž je pro mě prioritní napřed najít lékárnu, další cesta nepřipadá v úvahu. Nohy mám zavázané v mokrých ručnící a omotané obvazem. V místní lékárně naštěstí mají Fenistil - huráááá alespoň něco (léky na alergii byly jediné na co jsem zapoměla). Obědváme (chléb, sýr, salám a meloun), místní mám řekli že autobus by měl jet ve 3 odpoledne.... o půl třetí přišla bouřka... autobus nejel, nejel ani ve 4 ani v 5... vzdali jsme to a sedli do hospody. K večeru jsme se schovali za vesnici, kde jsme přespali a podle hlášky místních měl jet v 5 ráno autobus.




Den osmý 7.7. 2012, sobota... cesta domů...

Nejel, ale jela nějaká paní a svezla nás až do Mukačeva... odtud už autobus do Užhorodu naštěstí jel :).


V poledne jsme přijeli do Úžhorodu, spoj do Košic vyjížděl v 15:30, koupili jsme jídenku a vyrazili jsme na prohlídku města a poslední nákupy. Autobus jel na čas a nezvykle měl každý své sedadlo. Přijíždíme na hranice, obavy, podivný pocit a horko dělají své, všichni jsou nervózní. Nemáme nic co bychom mít neměli, ale i tak. Rengenují autobus, kontrolují pasy čekání a čekání. Na Ukrajinské straně to šlo celkem rychle... na Slovenské už ne. Šacovaly batohy, rozbili nám láhev s vodkou a byli arogantní a sprostí. V košicích jsme byli po 19té hodině, vlak nám jel ve 22:05 přímo až do Ostravy (Prahy) a opět se jmenoval Šírava....

Provedli jsme nákup, uložili jsme batohy do úschovny a vydali jsme se ve vstříc městu (teda po večeři :))... Košice jsou opravdu moc pěkné město, velmi mě překvapilo...


Na hodinách je 21:34 vlak přijíždí na 2. nástupiště... konečně ... hledáme prázdné kupé - povedlo se. Zavíráme a hledáme deky a pití, přebalujeme batohy a hledáme jízdenky, doklady atd.... Téměř okamžitě usínám, budí mě jen kontrola lístků na Slovensku a následně u Bohumína... . U Petra doma jsme ve 4 hodiny ráno, vděčně přijímáme koupel a spánek... :)



Babuna
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 uggs outlet uggs outlet | E-mail | Web | 21. října 2013 v 10:19 | Reagovat

Fantastic blog! Do you might have any recommendations for aspiring writers? I am hoping to begin my own site quickly but I am a little lost on anything. Would you advise starting up by using a no cost platform like WordPress or go for any paid alternative? You'll find countless possibilities out there that I'm entirely baffled Any recommendations? Thanks a whole lot!

2 cheap uggs outlet cheap uggs outlet | E-mail | Web | 25. listopadu 2013 v 12:44 | Reagovat

This a nice share from you. And keep of promoting it in here.

3 cheap beats by dre for sale cheap beats by dre for sale | E-mail | Web | 25. listopadu 2013 v 21:43 | Reagovat

I am glad to check out your web, and so pleased to reveal my internet along with you

4 MaikelS MaikelS | E-mail | 16. ledna 2017 v 22:19 | Reagovat

I found this page on 17th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it's not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Just search for:  pandatsor's tools

5 Jazesciz Jazesciz | E-mail | 26. května 2017 v 2:58 | Reagovat

heart desease cialis
http://viagra-withoutadoctors.com - viagra no prescription
  cialis overnight delivery
<a href="http://viagra-withoutadoctors.com">viagra without doctor prescription
</a> - cialis and alcohol it is currently
cialis st

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama